pondělí 2. února 2015

Strašáci, které skrývám ve skříni

Krásné pondělí všem!!

Omlouvám se.... Vlastně se neomlouvám... Jsem prostě nemocná, nebudu tady hrát na city, to není moje liga... Skolila mě nemoc a chvilkama jsem ráda, že dýchám...

Jenže v práci mojí pozici nikdo nezastane, tak musím každodenní rutinu přetrpět. Abych si ten den aspoň nějak vylepšila, rozhodla jsem se pro tenhle článek. 

Možná si říkáte, že je neobvyklý..... To ano, moc těchto článků nebylo... Jenže už koncem minulého roku jsem lehce naznačovala, že mi vadí sypat jednu recenzi za druhou. 
Začátkem tohoto roku jsem Vám sdělila, že tenhle blog bude malinko jiný....

zdroj


Nejsem typ člověka, co potřebuje tisíce čtenářů a obdivovatelů... Raději si udržuji komorní společnost, ale za to vybranou... Našlo se pár lidí, co s mými názory nesouhlasilo a odešlo, ale místo nich přišly jiné čtenářky a dovolím si říct, že mnohem lepší... Zabíhám však už do úplně jiného tématu...

Podstatou toho, co chci říct je, že po všech mých výstupech vůči firmám nebo ostatním bloggerkám (prostě když se mi něco nelíbí, vyjádřím svůj názor, i kdyby to byl papež) si myslím, že mě čtou strašně fajn lidi. Já Vás nechci brát jako jednoho z davu, ale jako někoho kdo je mému blogu a mě osobně blízký

Jasně sto lidí sto chutí. Všichni nemůžeme mít na vše stejný názor a dokážu pochopit, když někdo má jiný pohled na věc... Jsme jen ženy a kdyby jsme byly stejné, tak je to strašná nuda. Někdy se pohádáme, jindy spolu sympatizujeme. O tom je život... Doma s partnerem nebo kamarády tomu není jinak... 

Proto volím tento typ článků, chci Vás poznat i z jiné stránky. Nechci jen slepě psát recenze pro lidi, co vůbec neznám. Chci aby když řeknu "Hanka měla takový názor" nebo "Rowena mi poradila", abych věděla, o kom mluvím... Jinak Vás zdravím holky =) Vždy jsem upřednostňovala kvalitu nad kvantitou. Tenhle typ článků by nám mohl pomoci se sblížit, co myslíte?

Chci, jen aby jsme se dělily o takovéto všeobecné věci. Nechci aby jste mi odtajňovaly něco přímo osobního, třeba kde bydlíte (ulici) anebo jak se jmenujete příjmením. Chci jen vědět, že jste lidi z masa a kostí jako já. 

Každý ve svém životě máme nějaké strašáky, které zavíráme hluboko do skříní, a když na ně dojde, tak se naše hrůza zhmotní do gigantických rozměrů. Každému přeji aby se děsy nevykonstruovali, ale jak to vidím u sebe, tak aspoň jednou se to bohužel stalo... Co mě tedy děsí nejvíce?

Injekční jehly

Jestli se něčeho mojí rodiče nikdy nemuseli bát, tak jedině toho, že se nechytnu blbé party a budu narkoman... Od dětství se bojím injekcí. Nejčastěji strach vyplívá z nějaké špatné zkušenosti, ale u sebe o žádné nevím... Možná jsem jí utlačila tak hluboko do podvědomí, že se z toho stalo nevědomí...
Bojím se, tak moc jehel, že jsem nejednou utekla z ordinace, když mi doktorka laxně oznámila "vezmeme krev a uvidíme"... Jsem trypanofobička v takové míře, že nemůžu jehlu ani vidět v televizi. Přijde mi to jako nehoráznost, ukazovat jehly v televizních zprávách (očkování), ale jakmile se uklidním, tak mi je jasné, že nejde o žádnou křivdu vůči mé osobnosti... Skoro všichni odběr krve nebo očkování berou v po klidu...zkuste nejmenovat film (kromě komedii), kde by nebyla jehla... Je to skoro nemožné. Jehly se používají na drogy, ale i na uspání "nepřátel" nebo rovnou na jejich usmrcení...
Můj strach se zhoršil, když mi jeden z ex v nevědomosti pustil scénu z saw, kdy jsou zavření v místnosti s jehlami. Dodnes to mám před očima a dodnes si pamatuju, jak jsem vystřelila a měla hlavu nad mísou... 
Tohle je, ale ten strach, co se jednou zhmotní a nechci si to ani představovat. Jednou mi krev budou muset vzít a já se toho děsím... Ale teď raději pryč od toho

zdroj

Být těhotná

Lidi se strašně bojí pohlavních nemocí. Neříkám, že se jich nebojím. Bojím, ale děsivější představa pro mě je, že budu těhotná... Netvrdím taky, že jednou těhotná nebudu. Jedno dítě plánuju, ale teď jsem v období, kdy mě děti děsí. Každý o mně asi ví, že dětem neholduju a představa, že se moje dny nedostaví je pro mě horor na entou... Nebudete věřit jak je to osvobozující pocit =D 
Není to ani o tom, že jsem čerstvě nezadaná. Tahle myšlenka mě děsila už i předtím...

zdroj

Panický záchvat před blízkým člověkem

Kdo mě čte, tak ví, že jsem bohužel podědila sklony k psychickým nemocem... Trpím panickou poruchou (více o této nemoci zde).  To, že mě čas od času panika zachvátí mě ani tak moc neděsí. Naučila jsem se s tím za těch několik let žít. Děsí mě však to, že mě panika zachvátí s někým, ke komu mám blízko a snažím se před ním poruchu tajit. Dejme si ruku na srdce - když někomu řeknete, že jste psychicky nemocní okamžitě se k vám začne chovat jinak a to mě štve... nehraju si na to, že jsem zdravá, ale panická porucha je "momentální stav do konce života". Udeří ve vteřině a odezní do hodiny... Do dalšího záchvatu jste "normální". Kdybych měla nějakou vážnější nemoc nebo mix psychických nemocí, tak to i blízkým lidem řeknu, ale u paniky mi to přijde zbytečně zastrašující... Tajila jsem to před svými ex i několik měsíců a záchvaty měla vždy naštěstí v momentě kdy se mnou nebyli. Kdo je panikář tak mu nemusím říkat, že si tím podvědomě ubližuju... Je mi to jasné, ale nemůžu si pomoci... Plno lidí Vás prostě má za blázna a nerozdělují psychickou nemoc a psychickou nemoc...

zdroj

Blázinec

Pokud mě něco nejvíce děsí s návazností na minulý bod, tak jsou to blázince. Ten náš brněnský mám kousek od svého bydliště, a když kolem něj náhodou projíždím vše se ve mě sevře a je mi na omdlení. Jak já říkám - raději skončím ve vězení než v blázinci. Nemůžu se vymanit z té fikce filmů a někde niterně vím, že to tak v léčebnách nefunguje, ale znáte to - mozku to nevysvětlíte...
Vzhledem k mým dědičným sklonům k psychickým nemocem je tenhle strašák horší než u "normálních" lidí.... stát v tom mundůru za zamřížovaným oknem, za dveřmi bez kliky... ježiš mám husinu jen při představě...



Smrt

Moje ne.... to mě až tak neděsí...divný, ale je to tak... Umřelo mi už pár lidí - rodina a bohužel i kamarádi... Nějak jsem to zvládla, u jednoho člověka se k tomu vracím v myšlenkách každý den, ale je to dáno tím, že to byla sebevražda a opravdu blízký člověk... Jenže žiju a nějak jsem to přežila a ustála...nevím jak, nevím díky čemu...Ale jsem tady a oni už ne....
Mým straškem je smrt mých rodičů nebo (teď možná trošku fádní) smrt Nelly... Jen ta myšlenka ve mě vyvolává děs... Je mi jasné, že to přijde...je to prostě koloběh... každý rok si říkám - "si zase o rok starší a pořád tady jsou...." - jenže přijde rok, kdy tady nebudou.... Je to noční můra, když na to myslím, tak jsem schopná civět do stropu týdny a nespat.... Vím, že až to přijde, tak se zase tělo a mozek nastaví do nějakého módu a přejdu to...nevím jak se ten mód jmenuje, ale vždycky nějak fungoval... Nebudu však kecat o tom, že mě smrt mých rodičů a mého mazlíčka, na kterém jsem duševně zcela závislá, děsí do morku kostí....

zdroj


Invalidní vozík

Já vím, je to trapný... Lidi, co na vozíku jsou by mě asi dali facku...na jejich místě bych si jí taky dala....jenže mě to hrozně děsí... už od dětství...
Znáte takový ty vozíky v nemocnici, pro staré abyste je mohly převézt? Tak už jen tenhle vozík ve mě vyvolává děs... Nikdy jsem si na to nesedla a nesedla bych si ani do invalidního vozíku...není to odpor, ale neuvěřitelný respekt, co mi v tom brání... Lidi na invalidním vozíku jsou prostě borci, protože kdybych na něm skončila, tak jsem přesvědčena, že se raději dám pistoli k hlavě.... prostě si takový život neumím představit....

zdroj


Vražda

Znáte to - zabij ho a necháme tě žít.... Víte co je nevtipnější? Kdyby to byl cizí člověk, tak mi to asi po šíleným překonávání nedělalo problém.... Kdyby to byl známý a mě blízký člověk, tak nevím zda bych to dala...Nejvtipnější na tom je, že bych asi nikdy nedokázala zabít zvíře... třeba podříznout krávu.... bože já bych to asi nedala.... Umíte si to představit? Zabij a budeš žít? To je hrozný.... jak bych se zachovala, co bych dělala....

zdroj


Pak máte takové ty fobie - trpím arachnofobií a klaustrofobií. Pak typické strachy ženy - přepadení, znásilnění, okradení. To jsou takové ty všeobecné strachy... Myslím si, že je máme každá...

Jací jsou Vaši strašáci? Co Vás děsí do morku kostí? 

31 komentářů:

  1. Paradni clanek. My se neshodnem skoro na nicem, ale stejne Te rada ctu :D
    Injekce take nesnasim, omdlivam jen je vidim. Tehotenstvi se neshodnem, ja uz bych hrozne rada :D A nedokazu zabit ani komara :D
    Jinak se bojim stari a smrti. Mozna blby, ale fakt je mi hrozne pri predstave, ze budu stara.

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý večer Tess, krásný článek. Jsem o mnoho let starší než Vy, ale skoro mi mluvíte z duše. Našla jsem Vás asi před půl rokem a líbí se mi Vaše názory, myslím, že "to" máte v hlavě srovnané. Jsem také psychiatrický pacient a jsem kvůli tomu i v plném invalidním důchodu.
    Teď k tomuto článku - děti mám dvě, ale názor na dnešní děti a bohužel i na svá vnoučata, mám přesně jako Vy.
    Strach ze smrti - také ani tak ne ze svoji, ale ze smrti mého miláčka - pejska. Jsem na něm příšerně závislá (mám rodiče, sourozence, děti, manžela, vnoučata), ale strach mám jenom a jenom o něj.
    Tess, přeji ať se Vám daří v životě, v blogování - prostě ve všem. Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Jj neshodnem, ale taky tě ráda čtu a mám tě ráda jako člověka =D
    Tak ti přeju, aby ti těhotenství vyšlo.. Každý to má jinak a chápu, že lidi v mým věku na to mají už pomyšelní a opravdu ze srdce jim to přeju =)
    Stáří je taky děsivý.. Jak budem svraštělé a malé co? To je hrozný... Fuj...
    Každopádně děkuju za pochvalu =)

    OdpovědětVymazat
  4. To je od Vás moc milé, děkuji za takhle krásný komentář. Udělal mi upřímnou radost =)
    Taky mi udělalo radost, že mě někdo vidim jako vyrovnaného člověka, protože sem tam o sobě pochybuju =D
    Dnešní doba je na děti zvrácená, mám pocit, že se to nebere jako něco vzácného, ale jako na běžícím pásu... Udělají si děti a pak zjistí, že na něj nemají peníze a leckdy což je horší - je to dítě "přestane bavit", víte jak to myslím. Proto si to svoje odkládám na později, protože je to strašný závazek a to mě děsí a hlavně teďka mě děti více iritují než, že bych z nich byla paf =/
    Na zvířata se člověk prostě upne, že? Hlavně nám tou mlčenlivostí strašně pomáhají... Mě to ani nenapadlo, ale někdo z rodiny se mě zeptal "co budeš dělat až umře? Je ti jasné, že tu nebude na vždy"... V ten moment jsem se rozbrečela a odmítla jsem se o tom bavit...
    Taky Vám přeji ať se daří ve všem nač sáhnete a hlavně to zdravíčko ať Vás netrápí =)

    OdpovědětVymazat
  5. Přiznávám, že jsem nikdy nepochopila strach z jehel. Je to prostě jen malá tenká trubička, co zajede pod kůži, napíchne žílu a hotovo. To lidi tak hrozně děsí bolest? Nebo pohled na krev? Koukat se nemusí a nijak zvlášť to nebolí. Ale v těhotenství si jehly užiješ, protože se chodí na odběry každou chvilku :D Nejlepší je test na cukrovku, to jsou tři odběry krve během 3 hodin a ještě k tou sladká voda téměř na ex, luxusní zážitek, opravu.
    Nicméně nevím, nikdy jsem fobiemi netrpěla, žádnými. Nějak neví, čeho bych se měla bát. Jediné, o čem můžu hovořit jako o fobii, je moje nesnášenlivost knoflíků. Prostě se jich štítím od malička, nevím proč. Proto nesnesu nic, co má knoflíky, ani se mi takové oblečení nelíbí, vadí mi to na polštáři i na dece, nemůžu spát s knoflíky u hlavy, to je fakt fuj a vadí i těsný kontakt s někým, kdo na sobě má svršek s knoflíky. Můžu s nimi pracovat, přišívat je, uklízet je, různě s nimi manipulovat, ale nesmí se mi přiblížit k obličeji. Nevadí mi akorát zdobené, třeba dětské knoflíky bez dírek v nějakém motivu či kovové u kalhot a podobně. Ještě u kabátu s nimi nemám problém. Ale klasické dirkované knoflíky jsou fuj prostě :D

    OdpovědětVymazat
  6. Tak ještě to neplánuji, i když bych klidně ráda :D
    Neee, nestraš. Malá už jsem a ještě k tomu svráštělá, bože. Navíc mám pocit, že budu děsná protivná bába :D

    OdpovědětVymazat
  7. Ježiš mě bolej žíly a je mi na omdlení už z té první věty... Přečti si jí třikrát po sobě a bude se ti chtít taky zvracet... Aaaa fuuj ty si hrozná tyranka =D

    OdpovědětVymazat
  8. Tak knoflíkovej děs mě dostal =D ale chápu o čem mluvíš... Já mám takovýhle odpor k mokrým vlasům, ale ne k těm na hlavě.. Ty mi nevadí... Ale ty vypadané... Fuj do ruky bych to nevzala, raději vytopím splachováním celou koupelnu než na ten vlas šáhnout... A přitom jsou moje =D nemusím říkat, že na čištění odpadu si vždycky musím někoho pozvat =D

    OdpovědětVymazat
  9. Nesmíš si to připustit, že budeš protivná a pak protivná nebudeš ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. Nejsem tyranka :D Jenom mě tahle představa fakt netankuje :D Ale mě celkově tyhle věci nikdy nevadily, však jsem chtěla studoovat na patologa nebo chirurga :D

    OdpovědětVymazat
  11. Ale pozor, já si libuju ve filmech, kde rozřezávaj lidi... Hannibal apod.. To je proš pro mě relax =D ale jehly prostě ne, je to naprosto nechutný.. Fuj pod kůži... Fuj mě je zle =D

    OdpovědětVymazat
  12. Tak jsem prostě divná no =D já ten vydlabanej odpad vidím jen zdálky a už cítí jak můj obsah žaludku putuje ven... Ale u chlapa bych to nečekala =D

    OdpovědětVymazat
  13. Tak odpad u nás čistím já :D dokonce se tohohle štítil můj ex, to jsem kapala smíchy :D Ale jo, ono to je docela slušně nechutné :D Zase takový odpor ke knoflíkům nemám, ale nevím, prostě u obličeje mi fakt silně vadí :D

    OdpovědětVymazat
  14. U chlapa je totiž absolutně směšný :D Stejně jako jeho hysteráky při pohledu na pavouka :D

    OdpovědětVymazat
  15. Řezat lidi jo, ale píchat do nich injekcí ne? Zajímavé :D

    OdpovědětVymazat
  16. Však to z posledního bodu vyplívá, že bych člověka asi byla schopna zabít, ale zvíře ne =D

    OdpovědětVymazat
  17. Moje Ila Tess.
    Na podobny článek se chystám aspon rok, treba se k tomu nekdy dokopu :D
    Jinak mam podobne fobie jako ty- injekci se taky bojim ale v posledni dobe to nejak zvladam alejsem vzdycky zelena a je me strasne blbe :/
    Pak mam docela hruzu z hmyzu a jak ty ze smrti.
    Premyslim nad tim dost casto a jak ty mam strasn strach ze me nekdo umre. Proto se snazim porad vidat se svoji rodinou a nehadat se s nikym. Nikdy clovek nevi kdy kdo odejde a nechci aby moje posledni slova tomu cloveku byla skareda.
    S tou psychickou nemoci te chapu, mujdeda ma maniodepresivni psychozu a je to fakt děs. A stve me ze to jeho nejblizsi rodina nechape a zlobi se na nej. A furt rikaji ze to dela naschval atd. Proste jim nejde vysvetlit ze je to nemoc a on za to nemuze.
    klidne to muzu po nem zdedit a z toho mam fakt hruzu.
    Asi tak no.a jeste y se u me nasly tako ty fobie z pavouku atd.
    Jinak se omlouvam za chzbz ale pisu na mobilu :)
    Mej se :*

    OdpovědětVymazat
  18. tak třeba těď tě to dokope Míši =)
    Ty to aspoň nějak zvládáš, já kromě zubaře (mají speciální ampule s jehličkou) jsem se do ruky nebo podobně nenechala píchnout skoro 15 let.... takže si umíš představit, jak jsem si tady tuhle fobii čím dál víc vybudovala v hororový sen...
    S tou smrtí blízkého jsem měla období, kdy jsem jen brečela a strašně se bála, ale překonala jsem to. Já si říkám, že jsem už dost velká a že jíní to štěstí neměli (znám pár, co jim rodiče umřeli, když byli malí) a pak si taky říkám, že tady jsou se mnou už dost dlouho... to mi malinko pomohlo se od toho odprostit, ale strach z toho mám pořád =/
    To je prostě hrozný, ještě když vědí, že je nemocný a vyčítají mu to =( Mě se stal záchvat před blízkou osobou, co to nevěděla celkem nedávno... Musím říct, že ikdyž byl vyděšený, tak to nesl statečně a hlavně nezměnil pohled na mě a nebere mě jako blázna... ale je mi to prostě nepříjemný...
    K tomu dědění - pokud tvoje mamka nebo taťka (nevím, čí je to táta) jsou zdraví a žádnou psychickou nemoc nemají, tak u tebe ten sklon k tomu už bude zase menší... U mě to už jde bohužel koleno po koleni. Byl děda a teď je moje máma (která si to vždycky odmítala přiznat), ale naštěstí nás nikdy nepotkali takové těžké nemoci jako maniodepresivní psychóza... takže chápu, že se toho bojíš =(

    OdpovědětVymazat
  19. Strach z těhotenství je fakt vtipný, navíc já ho mám taky, nedokážu si vůbec představit, že bych měla mít dítě, přivést na svět živou bytost, kterou bych měla vychovat, to je pro mě momentálně fakt sci-fi. Ale spíš se tomu směju... čeho se opravdu děsím je, jak také píšeš, ten invalidní vozík a to, že bych na něm mohla někdy skončit. Když vidím všelijak postižené lidi, kteří notabene zvládají život levou zadní s prstem v nose a s úsměvem na tváři, nedokážu tomu uvěřit, ohromně, ale ohromně je obdivuju. A nechápu je. A pak si vždycky mám chuť dát facku za to, že jsem vytočená z naprostých malicherností...a hlavně se teda snažím o tom, abych malicherné kraviny ani neřešila :)

    OdpovědětVymazat
  20. že? taky si pak říkám, "bože ty si tak blbá předchvilou si se vztekala kvůli tam tomu a támhle tomu a ten člověk je upoutaný na vozíku a je šťastnější než ty pohyblivá"... taky si to vždycky říkám...Prostě neuvěřitelnej respekt k nim mám a beru je něco jako víc, protože jsou to prostě borci...hlavně ti, co se stím nenarodili a už jednou pohyblivost okusili...
    Pro mě těhotenství je fakt děsivý, protože kdybych náhodou byla, tak jdu a potrat (všichni haters, se uklidní, každý to může mít jak uzná za vhodný), ale ten pocit, že něco zabiješ...to je děsivý a ten zákrok je taky děsivej....díky bohu, dneska přišel osvobozující den a opět můžu říct - nečekám dítě =D Člověk by nevěřil, jakou to může udělat radost =D

    OdpovědětVymazat
  21. Teda, ja si len tak čítam, a potom že... O_o :D :D Ďakujem za zmienenie, je to milé! Inak ten typ článkov je fajn nápad, zatiaľ som to u nikoho nevidela. Celkom mi to pripomína blogové časy okolo r. 2006-09, kedy to bolo vyslovene o záujme o blogera ako osobnosti, nie nejakej "konkurencii".
    No a k tým strachom, tiež sa bojím injekcií (resp. tej predstavy... keď už mi odoberajú krv, kupodivu to neriešim, aj keď 5 sekúnd predtým zomieram :D ). Hlavne tá predstava, že injekcia ťa dokáže aj priviesť do narkózy a ďalších pár hodín nevieš, čo sa s tebou robí.
    Smrť druhých tiež nie je príjemná predstava, lebo keď "padnem" ja, tak to už ďalej neriešim, že :D ... ale aj s tým zvieratkom je to ťažké, kto žiadne nemal, nepochopí. Ani škrečka by som nehodila do koša, ako to niekto robí.
    K tehotenstvu nemám slov, tiež nie som dobrý príklad prirodzeného vývoja ľudstva :'D ... Hlavne už mám plné zuby ako dnešné mladé matky si vešajú svoje novorodeniatka na FB, aj všetky detaily okolo neho. No, mladé sa matke neskôr isto poďakuje za všetky zverejnené fotky. :D Ale hlavne - mne to všetko príde také - rovnaké! Ja na tom nevidím nič milé, kým nemá aspoň 1,5 roka. :D Divné, nevadí. :D Ale aj ako malá som mala v kočíku vždy plyšových zajacov a macov, nie bábiky a všetky dievčatká boli z toho prekvapené. :DD

    OdpovědětVymazat
  22. není za co =) Každopádně díky za pochvalu, seš první co na to reaguje a to mě opravdu těší =) nechci aby to bylo jen o mě, ale i o vás, abych věděla, kdo mě čte, kdo je vlastně tady se mnou =)
    Narkóza mě taky lehce děsí, ale děsí mě to jak to zalízá pod kůži...fuj... =D
    Panebože, o n někdo hází křečky do koše? To snad ne! Vichni moji křečci mají svoje hrobečky... bože můj to je hrozný =(
    Není to divné máš pravdu...je to dítě jako každé druhé, taky na tom nic extra nevidím...a nikdy jsem neviděla... všechny děcka v rodině mi přišli stejné... a nikdy jsem nedělala nad novorozenětem "accchhh" přijde mi to ujeté...
    Já taky moc panenky neměla...Jen jednu takovou velikánskou a pak asi dvě barbie... jinak kvanta... co kvanta, tuny plyšáků =D Dodnes jich mám hromadu doma na skříni a koukají mi na postel =D

    OdpovědětVymazat
  23. Ja mam hrozny trauma z toho, ze spadnu ze schodu a rozbiju si zuby :-D
    jo a ze si zlomin nehet :-D samozrejme na leve ruce :-D

    OdpovědětVymazat
  24. Hannibal je libozni uz jen kvuli tomu jidlu <3

    OdpovědětVymazat
  25. Jako fak jo? =D nedělej si ze mě dneska už podruhý p.del jo? =D

    OdpovědětVymazat
  26. To popravde vazne, na ty schody a zuby, to je moje fobie uz od detskych let.

    A s temi nehty, to jsem si vypestovala cca posledni pulrok, kdy se ty nehty na leve nelamaly, ztloustly....jako prestava, ze se ten 1mm tlusny nehet zlomi....tak to pujde do masa. Ono se rekne 1mm, ale na nehty je to tlusty hodne. Prava mne ani tak netrapi, jednak ten uraz minuly patek :-D pak v rijnu to total roztrepeni z nervu, co lecim jeste ted... Ale ta leva, to je fakt panicka hruza.

    A to jsem si vzpomnela, ze kdriv, kdyz jsem nehty nechavala rust, ale nelakovalw pravidelne, tak to jsem sla spat treba s dlouhymi nehty a rano byly kratsi... Samy tlakem praskly, ale tak dokonale, ze ani pilnikem bych to nezvladla lepe :-D

    OdpovědětVymazat
  27. Tak to je mazec, že ti tak dobře samotný praskaly =D a určitě nerozporuju, že to musí bolet jak blázen... Takže ti už asi rozumím ;-)

    OdpovědětVymazat
  28. Adriana Gröschlova5. února 2015 11:27

    Až na ty jehly a paniku mám stejné fobie a k tomu ještě milion dalších (pavouci, hadi, žáby a jiná všelijaká havěť, pak smradlaví a zpocení spolubčané (hlavně v MHD) a smrady a pachy všeobecně, mám citlivý nosánek:))

    OdpovědětVymazat
  29. jooo ty taky nesnáším, když je toho moc tak už i zakřičím "panebože, je 21.století a používá se taková věc jako deodoranty" =D je to hnus.... každý máme svoje, že? =)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za Vaše komentáře a Váš čas =)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...