Strašáci, které skrývám ve skříni

Krásné pondělí všem!!

Omlouvám se.... Vlastně se neomlouvám... Jsem prostě nemocná, nebudu tady hrát na city, to není moje liga... Skolila mě nemoc a chvilkama jsem ráda, že dýchám...

Jenže v práci mojí pozici nikdo nezastane, tak musím každodenní rutinu přetrpět. Abych si ten den aspoň nějak vylepšila, rozhodla jsem se pro tenhle článek. 

Možná si říkáte, že je neobvyklý..... To ano, moc těchto článků nebylo... Jenže už koncem minulého roku jsem lehce naznačovala, že mi vadí sypat jednu recenzi za druhou. 

Začátkem tohoto roku jsem Vám sdělila, že tenhle blog bude malinko jiný....

zdroj

Nejsem typ člověka, co potřebuje tisíce čtenářů a obdivovatelů... Raději si udržuji komorní společnost, ale za to vybranou... Našlo se pár lidí, co s mými názory nesouhlasilo a odešlo, ale místo nich přišly jiné čtenářky a dovolím si říct, že mnohem lepší... Zabíhám však už do úplně jiného tématu...

Podstatou toho, co chci říct je, že po všech mých výstupech vůči firmám nebo ostatním bloggerkám (prostě když se mi něco nelíbí, vyjádřím svůj názor, i kdyby to byl papež) si myslím, že mě čtou strašně fajn lidi. Já Vás nechci brát jako jednoho z davu, ale jako někoho kdo je mému blogu a mě osobně blízký

Jasně sto lidí sto chutí. Všichni nemůžeme mít na vše stejný názor a dokážu pochopit, když někdo má jiný pohled na věc... Jsme jen ženy a kdyby jsme byly stejné, tak je to strašná nuda. Někdy se pohádáme, jindy spolu sympatizujeme. O tom je život... Doma s partnerem nebo kamarády tomu není jinak... 

Proto volím tento typ článků, chci Vás poznat i z jiné stránky. Nechci jen slepě psát recenze pro lidi, co vůbec neznám. Chci aby když řeknu "Hanka měla takový názor" nebo "Rowena mi poradila", abych věděla, o kom mluvím... Jinak Vás zdravím holky =) Vždy jsem upřednostňovala kvalitu nad kvantitou. Tenhle typ článků by nám mohl pomoci se sblížit, co myslíte?

Chci, jen aby jsme se dělily o takovéto všeobecné věci. Nechci aby jste mi odtajňovaly něco přímo osobního, třeba kde bydlíte (ulici) anebo jak se jmenujete příjmením. Chci jen vědět, že jste lidi z masa a kostí jako já. 

Každý ve svém životě máme nějaké strašáky, které zavíráme hluboko do skříní, a když na ně dojde, tak se naše hrůza zhmotní do gigantických rozměrů. Každému přeji aby se děsy nevykonstruovali, ale jak to vidím u sebe, tak aspoň jednou se to bohužel stalo... Co mě tedy děsí nejvíce?

Injekční jehly

Jestli se něčeho mojí rodiče nikdy nemuseli bát, tak jedině toho, že se nechytnu blbé party a budu narkoman... Od dětství se bojím injekcí. Nejčastěji strach vyplívá z nějaké špatné zkušenosti, ale u sebe o žádné nevím... Možná jsem jí utlačila tak hluboko do podvědomí, že se z toho stalo nevědomí...

Bojím se, tak moc jehel, že jsem nejednou utekla z ordinace, když mi doktorka laxně oznámila "vezmeme krev a uvidíme"... Jsem trypanofobička v takové míře, že nemůžu jehlu ani vidět v televizi. Přijde mi to jako nehoráznost, ukazovat jehly v televizních zprávách (očkování), ale jakmile se uklidním, tak mi je jasné, že nejde o žádnou křivdu vůči mé osobnosti... Skoro všichni odběr krve nebo očkování berou v po klidu...zkuste nejmenovat film (kromě komedii), kde by nebyla jehla... Je to skoro nemožné. Jehly se používají na drogy, ale i na uspání "nepřátel" nebo rovnou na jejich usmrcení...

Můj strach se zhoršil, když mi jeden z ex v nevědomosti pustil scénu z saw, kdy jsou zavření v místnosti s jehlami. Dodnes to mám před očima a dodnes si pamatuju, jak jsem vystřelila a měla hlavu nad mísou... 

Tohle je, ale ten strach, co se jednou zhmotní a nechci si to ani představovat. Jednou mi krev budou muset vzít a já se toho děsím... Ale teď raději pryč od toho

zdroj

Být těhotná

Lidi se strašně bojí pohlavních nemocí. Neříkám, že se jich nebojím. Bojím, ale děsivější představa pro mě je, že budu těhotná... Netvrdím taky, že jednou těhotná nebudu. Jedno dítě plánuju, ale teď jsem v období, kdy mě děti děsí. Každý o mně asi ví, že dětem neholduju a představa, že se moje dny nedostaví je pro mě horor na entou... Nebudete věřit jak je to osvobozující pocit =D 

Není to ani o tom, že jsem čerstvě nezadaná. Tahle myšlenka mě děsila už i předtím...

zdroj

Panický záchvat před blízkým člověkem

Kdo mě čte, tak ví, že jsem bohužel podědila sklony k psychickým nemocem... Trpím panickou poruchou (více o této nemoci zde).  To, že mě čas od času panika zachvátí mě ani tak moc neděsí. Naučila jsem se s tím za těch několik let žít. Děsí mě však to, že mě panika zachvátí s někým, ke komu mám blízko a snažím se před ním poruchu tajit. Dejme si ruku na srdce - když někomu řeknete, že jste psychicky nemocní okamžitě se k vám začne chovat jinak a to mě štve... nehraju si na to, že jsem zdravá, ale panická porucha je "momentální stav do konce života". Udeří ve vteřině a odezní do hodiny... Do dalšího záchvatu jste "normální". Kdybych měla nějakou vážnější nemoc nebo mix psychických nemocí, tak to i blízkým lidem řeknu, ale u paniky mi to přijde zbytečně zastrašující... Tajila jsem to před svými ex i několik měsíců a záchvaty měla vždy naštěstí v momentě kdy se mnou nebyli. Kdo je panikář tak mu nemusím říkat, že si tím podvědomě ubližuju... Je mi to jasné, ale nemůžu si pomoci... Plno lidí Vás prostě má za blázna a nerozdělují psychickou nemoc a psychickou nemoc...

zdroj

Blázinec

Pokud mě něco nejvíce děsí s návazností na minulý bod, tak jsou to blázince. Ten náš brněnský mám kousek od svého bydliště, a když kolem něj náhodou projíždím vše se ve mě sevře a je mi na omdlení. Jak já říkám - raději skončím ve vězení než v blázinci. Nemůžu se vymanit z té fikce filmů a někde niterně vím, že to tak v léčebnách nefunguje, ale znáte to - mozku to nevysvětlíte...
Vzhledem k mým dědičným sklonům k psychickým nemocem je tenhle strašák horší než u "normálních" lidí.... stát v tom mundůru za zamřížovaným oknem, za dveřmi bez kliky... ježiš mám husinu jen při představě...

Smrt

Moje ne.... to mě až tak neděsí...divný, ale je to tak... Umřelo mi už pár lidí - rodina a bohužel i kamarádi... Nějak jsem to zvládla, u jednoho člověka se k tomu vracím v myšlenkách každý den, ale je to dáno tím, že to byla sebevražda a opravdu blízký člověk... Jenže žiju a nějak jsem to přežila a ustála...nevím jak, nevím díky čemu...Ale jsem tady a oni už ne....
Mým straškem je smrt mých rodičů nebo (teď možná trošku fádní) smrt Nelly... Jen ta myšlenka ve mě vyvolává děs... Je mi jasné, že to přijde...je to prostě koloběh... každý rok si říkám - "si zase o rok starší a pořád tady jsou...." - jenže přijde rok, kdy tady nebudou.... Je to noční můra, když na to myslím, tak jsem schopná civět do stropu týdny a nespat.... Vím, že až to přijde, tak se zase tělo a mozek nastaví do nějakého módu a přejdu to...nevím jak se ten mód jmenuje, ale vždycky nějak fungoval... Nebudu však kecat o tom, že mě smrt mých rodičů a mého mazlíčka, na kterém jsem duševně zcela závislá, děsí do morku kostí....

zdroj

Invalidní vozík

Já vím, je to trapný... Lidi, co na vozíku jsou by mě asi dali facku...na jejich místě bych si jí taky dala....jenže mě to hrozně děsí... už od dětství...
Znáte takový ty vozíky v nemocnici, pro staré abyste je mohly převézt? Tak už jen tenhle vozík ve mě vyvolává děs... Nikdy jsem si na to nesedla a nesedla bych si ani do invalidního vozíku...není to odpor, ale neuvěřitelný respekt, co mi v tom brání... Lidi na invalidním vozíku jsou prostě borci, protože kdybych na něm skončila, tak jsem přesvědčena, že se raději dám pistoli k hlavě.... prostě si takový život neumím představit....

zdroj

Vražda

Znáte to - zabij ho a necháme tě žít.... Víte co je nevtipnější? Kdyby to byl cizí člověk, tak mi to asi po šíleným překonávání nedělalo problém.... Kdyby to byl známý a mě blízký člověk, tak nevím zda bych to dala...Nejvtipnější na tom je, že bych asi nikdy nedokázala zabít zvíře... třeba podříznout krávu.... bože já bych to asi nedala.... Umíte si to představit? Zabij a budeš žít? To je hrozný.... jak bych se zachovala, co bych dělala....

zdroj

Pak máte takové ty fobie - trpím arachnofobií a klaustrofobií. Pak typické strachy ženy - přepadení, znásilnění, okradení. To jsou takové ty všeobecné strachy... Myslím si, že je máme každá...

Jací jsou Vaši strašáci? Co Vás děsí do morku kostí?