čtvrtek 25. září 2014

Otevřeně bez okolků: Jak se žije s panickou poruchou

25.9.2014 16:00

Krásný den všem,

dnes bych ráda reagovala na disktutované téma se kterým bych sama neměla odvahu přijít. Na blogscéně se objevila nová blogerka Lilian....Přiznám se dobrovolně, na první pohled mně její blog nezaujal (promiň brouku =D), když jsem pak uviděla bulldoga, začala jsem šmejdit a hledat tohohle krasavce (kdo ještě neví, že chci bulldoga? Myslím, že všichni=D) a zaujala sekce 13.komnata. Po nalezení opravdu osobního a skvělého článku jsem pochopila, že s touto holčinou mně nespojuje jenom láska k chrochatjícím a slintajícím stvořením =)

zdroj



Jenže já jsem srab a málo komu o svém životě vykládám. Život....prd život, lidi to byli, mně naučili nedůvěřovat. Různé eskapády, podrazy a chování na úrovni prvoka mně naučilo o sobě a o svých niterných problémech nemluvit. Skoro každý normální člověk se svěřuje kamarádce s každou hádkou, nezdary v práci a mnohé jiné....já ze sebe nejbližšímu člověku dokázala propustit informace o hmostnosti asi 20%. Přezdívá se mi ledová královna, protože prostě lidé mně naučili emoce a city schovávat. Je to blbé, ale i můj přítel ví, že mu po dvou letech na 100% nevěřím, prostě to nedokážu a to díky lidem, co se na Vás snažili napakovat nebo Vás jen svým způsobem zničit.

O to vtipnější je, že můj příběh s panickou poruchou se začal psát před vším tímhle tím. Měla jsem kolem kvanta lidí a vykládala jim o tom, co jsem měla na svačinu. Jenže na oplátku jsem vstřebávala to stejné, snažila jsem se veškeré jejich pocity a dojmy uchovat a pomáhat jim. Do tohohle koktejlu si přimíchejte tři chlapi. Jednoho se kterým chodíte nebo spíš ani nechodíte, druhého se kterým si užíváte a třetího, který Vám chce snést modré z nebe....Logicky ze všech třech stran jdou nějaké tlaky. Tak se jednoho krásného večera stalo, že jsem kamarádům zkolabovala před hospodou.

Na internetu se nejčastěji dočtete, že panická porucha vychází z úzkosti. Rozhodně bych ale úzkostnou poruchu nespojovala s panickou poruchou. Panická porucha musí nějak vzniknout. Slovo panika pochází z řecké mytologie. Pan byl řecký bůh lesů, pastvin, stád a také lovců a pastýřů, kteří jej uctívali. Jak by takový hodný pán mohl být najednou zlý? Stačí k tomu přimíchat římskou mytologii, která z Pana (jako skoro ze všech řeckých postav) udělala Fauna. Zapomeňte na Fauna z Narnie....tenhle Faun měl za úkol v lese číhat a všechny poutníky děsit.

Paniku můžete prý podědit (sklony k ní) nebo můžete být v dětství nemilováni a jako poslední je to životní styl. Jsou na Vás kladené vysoké nároky. Vsakujete do sebe všechny problémy lidí a celého široého okolí, do toho přimíchejte, že nedokážete těmto lidem říci NE a jste na nejlepší cestě skončit tam, kde já nebo Lilian (tam předpokládám spíš jinou verzi vzniku). Nejčastěji jsou to lidé, kteří neumí přijímat žádnou kritiku a když kritku udělují, tak jsou nesoudní....bože, to je jak kdyby jste o mně psali před 7 rokama....

Nejdříve Vám řeknu, co potkalo mně. Ztuhly mi končetiny, jako by mrazení a pnutí, myslela jsem si, že jsem přetažená (kdo by nebyl, když pořád řešil milión věcí, které by nebyli ani důležité). Jsem si říkala, že to bude dobré jen půjdu na vzduch. Chvíli jsem vydržela stát, ale motání hlavy a černo před očima mně donutilo usednout na zídku. Pamatuji si, že ke mně někdo zase přišel a něco jsme OPĚT řešili....jak jinak. Nedala jsem na sobě nic znát, ale bylo mi čím dál hůř....pořád se to, ale dalo....

Viděli jste někdy nějaký film, kde někomu bodnou do zad gigantický nůž a otáčejí s ním ze strany na stranu než dotyčný padne na kolena, vypustí krev z úst a konečně umírá? Myslím, že tahle scéna je i v Gladiátorovi....zkusili jste si to někdy představit, jak Vám nůž o délce cca 15 cm zajíždí do masa a pak Vás někdo mučí tím, že ve Vás "štrachá"? Já si to taky nikdy nepředstavovala, ale kdybych si to měla představit, tak to bude přesně tenhle pocit, který do mně zezadu uděřil. Jak kdyby mně někdo probodl pod lopatkama a dotýkal se až žeber vepředu.... Do toho přičtěte křeč v oblasti hrudní kosti, která je typická pro infarkt a ještě mi chvilku tvrďte, že si nemyslíte, že umíráte ;)

Přijde Vám to málo? Panice totiž ano! Vzduch můžete vydechovat, ale jak kdyby jste měly klapky na bez zpětného tahu.....prostě se nenadechnete. Sami na sobě vidíte, jak pomalu vydechujete svoje poslední zbytky vzduchu a je Vám jasné, že teď musíte umřít. Aby Vám to umocnila, tak buď začnete omdlívat a nebo jako já padnete do naprostého vyčerpání a začnete usínat. Někde vzadu mozku ječí malý hlásek "panebože já umřu"....."jestli usnu,tak se už nikdy nenadechnu a jsem tuhá"....Dvacet lidí nade mnou stálo, mohli mně fackovat, házet, polévat vodou a dávat mi umělé dýchání (to zkusili jednou z posledních sil jsem je zkopala). Do 10 minut, jak kdyby někdo povolil čudlík a celé tělo se uvolnilo a já se nadechla, jako právě vytažený člověk na břeh. Nikdo nechápal, co se stalo. Já taky ne, ale poprvé jsem to nějak přešla.

Panickou poruchu postihne 12% populace alespoň jednou v životě. Jen 1-2% s ní žijí navždy.....Mimo výše zmíněné příznaky je panická porucha i urputná bolest hlavy, bušení srdce, pocení a červenání a blednutí. Upřímně nevím, zda jsem byla rudá nebo bílá (mám pocit, že mi říkali, že jsem jak smrt, tak asi bílá), protože Vás to při záchvatu nezajímá. Může být také doprovázena střevními obtížemi, suchem v ústech, ale to už jsou takové věci, které při téhle síle nemůžete vnímat (zvracení samozřejmně ano).

Chápete to dobře, panická porucha je psychická nemoc, která je jediná takto silně doprovázená fyzickým atakem. Všechny ostatní psychické nemoci jsou spíše na jedné dlouhodobé fyzické vlně bolesti (např. tonus ve svalech atd.). Jedná se o celkem novou nemoc, která postihuje nejčastěji nás ženy ve věku 20 - 30 let. Nikdo neví, co jí způsobuje, neustále se tato nemoc zkoumá. Jsou popsány hlavní příznaky, ale nikdo neví, kdy udeří, protože....

zdroj


....tenhle atak se ke mně vrátil asi ještě desetkrát. Nikdo, mně nenechal chodit samotnou domů, jenže jednou ano, protože jsem byla v naprosté pohodě a odmítala jsem, aby se o mně starali jak o mimino, tak jsem šla sama. Sto metrů před barákem....blbých 100m. Cítila jsem jak mi tuhnou nohy z ničeho nic, nic se mi nedělo, dá se říci, že jsem byla šťastná a v dobré náladě. Nějak jsem to do vchodu došla a bylo to čím dál horší....schody do bytu jsem lezla po čtyřech a byt jsem odemykala stejným způsobem. Jak jsem se doplazila do pokoje už ani nevím, protože jsem nic přes černotu neviděla, odpadla jsem. Nejhorší záchvat, který jsem kdy měla.....vše předtím byla sranda....ta mrcha mně trýznila asi 20 minut a přísahám bohu, že jsem několikrát usla nebo omdlela (pamatuju jen jak jsem se s děsem, že umírám probrala) a myslela jsem, že jsem tuhá. Na jednou "cvak" a vše se uvolnilo, jak když vypnout elektrický proud, který do Vás pouští. Tak jsem byla oblečená, obutá jsem naprostým vyčerpáním usla a za noc se mi záchvat bez důvodů vracel.

Prospala jsem celý den (byl víkend). Někdy v poledne to máti nevydržela a šla mně vyslíknout (bylo mi 20) a já jen spala. Někdy večer jsem vylezla a už se zdálo vše v pohodě. V mozku mi, ale nešrotovalo nic jiného než, že umírám, protože se o mně pokouší infarkty, mrtvičky nebo, že mám něco na mozku....Jak si chcete vysvětlit, bolest na prsou a dušnost?

Záchvaty se vracely. Při dobrém dnu jsem ho měla 2x - 3x při špatném dnu i 6x.  Nevydržela jsem to a i přes odpor k doktorům jsem zamířila k obvoďačce, které jako jedné z mále věřím. Prosila jsem jí na kolenou, ať zjistí, co mi je. Na to byla samozřejmně krátká. Poslala mně na "věhlasnou" polikliniku Zahradníkova v Brně na plicní. Byly tam dvě protivné babky (doktorka se sestrou), čekárna narvaná podobně sešlými občany, kterým zjevně nic nebylo a vykládali si o slevách v Kauflandě mezitím, co mně chytl další záchvat. Po hodině mně vzaly do ordinace a jen mi vrazily papír na rentgen do vyššího patra. Přísahám Vám bohu, čekala jsem 3 hodiny na rentgen! Prodělala další záchvat a čuměla na duchny, který si tam přišli jak do kavárny plkat. Donesla jsem rentgen doktorce, když jsem vešla, tak sestra si jedla chleba se salámem a bylo jí buřt, že žvejká a mluví se mnou. Být ve "formě", tak jí něco řeknu, jenže já neměla ani sílu dýchat, do takového toho přístroje, co měří sílu dechu. Rozbrečela jsem se tam zoufalstvím a ty dvě krávy, tam na mně ječely, že takhle mně těžko vyléčí a hrozily mi tam, že když nejsem schopná nadýchat, tak mám určitě astma. Něco jsem nadýchala a verdikt? Nevíme, možná začínající astma.....vrazily mi inhalátor s nějakou účinnou látkou a prosím pěkně ANALERGIN! Když jsem si doma přečetla, že všichni, co to jedli déle měli závislost, tak jsem prášky vzala a zahodila. Inhalátor jsem používala, ale při každodenních záchvatech, jak Vám asi dlouho vydrží, když je na předpis?

No nic, smířila jsem se s tím, že prostě buď pojdu a nebo přežiju. Šetřila zbytky inhalátoru na silnější záchvaty a ty menší jsem se naučila rozdýchávat. Nebo vy by jste po takovéhle zkušenosti s kravkama někam šli? Mně teda chuť přešla a dodnes jsem se zapřísáhla, že na Zahradníkovu už v životě nepáchnu.

Když máte 3 až 6 záchvatů denně, tak fakt nemáte moc náladu ještě řešit nějaké problémy ostatních, takže se dá říct, že jsem se začala od všech odřezávat. Bojovala si po svým. V televizi jsem sledovala znalce psí duše a byl tam speciální díl o psech s různými výcviky. Od slepeckých, přes vojenské až po jednoho, který byl speciálně vycvičený ochránit a zahřívat tělo paničky, která se mně v povědomně známých záchvatech poroučela k zemi. Paní použila termín PANICKÁ PORUCHA v době googlu je asi jasné, co jsem konala. 

Kdysi jsem nalezla přímo články z psychiatrických webů od lékařů. Na jednom byl kromě teorie i test. Pokud jste alespoň na 5 otázek z 10 odpověděli ano, máte psychickou poruchu....odpověděla jsem na 9....Načetla jsem naskutečné kvantum článků od psychiatrů, nekonečno diskuzí a fór.....Umíte si představit ten pocit, když zjistíte, že nemáte mrtvičky nebo nádor na mozku? Asi ne, protože já byla opravdu na okraji propasti. Tyto články mi zachránili zdravý rozum. Proč fungoval inhalátor netuším, možná placebo efekt, ale jsou v něm obsažené látky, které uvolňují cesty, takže možná opravdu fungoval.

Jak jsem řekla lékařům jsem nevěřila, nevěřím a asi nikdy nebudu. Jediné místo kam ráda chodím je ORL, tam to není tak hrozné =D (trpím na záněty zevního zvukovodu). Informace o tom s čím se potýkám mi dala neuvěřitelnou sílu a chuť s tím něco udělat. Jenže si můžete tisíckrát říkat, že jste v pohodě, ale panika udeří i v momentě absolutního štěstí. Stres neznamená spouštěč. Přichází nepozvána a nezvaná....

Jak jsem již řekla, panickou poruchu buď zažijete párkrát do života při absolutním vyčerpání nebo s ní žijete navždy. Co mně zachránilo? Moje netrpělivost....nenávidím pomalé a nesystematické lidi....Rychlost je pro mně důležitým faktorem v životě....když na Vás panika útočí, tak chvilku přešlapujete, pak se vztekáte, ale pořád odoláváte a pak Vám rupnou nervy a řeknete dost! Já říkala pár let dost a nyní se nacházím v době, kdy mně panika přepadne jednou za měsíc, jenže mně doslovně s.re a utnu jí to hned v začátku.

Kdo četl můj facebook, tak ví, že jsem se ucházela o práci v muzeu. Čekání pak následně pozvání na pohovor mně vydeptalo....potom, co jsem podělala pohovor a vše ze mně spadlo, tak jsem vytvořila živnou půdu pro paniku. Jenže nebylo času a čekala jsem na vyhodnocení....včera došlo...nevzali mně....obrečela jsem to a večer to neukočírovala a už jsem musela rozdýchávat.....bože jak já se vztekla a řekla dost! Ne tuhle mrchu si k sobě nepustím...Jednou měsíčně je víc než dost! Vykašlala jsem se na lidi, neřeším jejich problémy, protože několik let nikdo neřeší moje, proč bych měla řešit zda se pohádali s partnerem nebo nepohádali...je to jejich život, já jim taky nevykládám o každé hádce. Není to o tom, že neporadím nepomůžu, ale nejsem houba, já do sebe nic vsakovat nebudu a hlavně já si z toho nemůžu a nebudu dělat těžkou hlavu. Pardón, ale pud sebezáchovy je přirozený. Kdo zažije tuhle ataku, tak již nikdy nechce více....a já nechci...takže mně klidně nazývejte ledovou královnou, mně je to fuk....ale já tohle zažívat nebudu. Vyslechnu si Vás ale, že bych kvůli Vám nespala jako kdysi? Nesvěřuju se, protože jsem zažila tolik zklamání, že můj život je můj. Pár střípků ze sebe vypustím, ale zde Vám taky neříkám vše. Já vím přesně, co kdo do mně hustil a proč to bylo, ale to je prostě osobní a já nechci aby to někdo věděl....vždyť to neví ani můj přítel...Věřím, že k lidem nebo aspoň jednomu najdu cestu absolutní víry, ale pár let to potrvá. Proto jsem upnutá ke zvířatům, oni do Vás nic nehustí a nečekají, že si z toho budete dělat těžkou hlavu a trpět s nimi. Když je Vám smuto není třeba slov, jen se přitulíte k tomu chumlu chlupů a to Vám stačí....

Pokud psychickou poruchou trpíte, tak radím se naštvat a říct jí, že takhle s Vámi vyjebávat nebude. Pokud jste jí nikdy neokusili, tak buďte rádi a doufám, že Vás nikdy nepotká, Pokud máte tyhle příznaky, tak máte dvě možnosti. Porvat se s tím sami (pokud netrpíte ještě jinou psychickou nemocí) a nebo jít k psychiatrovi, ale garantuji Vám, že dostanete prášky na úzkost nebo sedativa....vše vysoce návykové....tak já jsem to nechtěla....V každém případě se smiřte, že s touhle mrchou budete žít, do konce života, jak s koulí kolem kotníku....

20 komentářů:

  1. Tess, díky za tento Tvůj článek. Díky za to, že jsi otevřela tu nelehkou část svého života a vypustila ji ven mezi lidi.
    Já už jsem své napsala u Lilian, možná jsi četla...
    Ještě bych podotkla k té návštěvě psychologa / psychiatra. Hodně lidí má zažito, že je to nějaká ostuda, životní prohra, že přece nejsou blázni, aby někam museli jít. PP se velmi dobře dá léčit i za pomoci psychoterapie, bez antidepresiv. A co se naordinování antidepresiv týče, ano, některé jsou návykové, ale je třeba mít dobrého psychiatra, který do člověka nebude léky házet horem dolem a bude mít o svého pacienta zájem. Bohu díky, já takovou psychiatričku mám. A teď jsem na sebe pyšná (ano, proč se nepochválit, i když to třeba někomu může připadat postavené na hlavu, vždyť pro druhé to jsou naprosto běžné úkony) - během třech týdnů jsem zvládla cestování autem, stání v kolonách, cesta autobusem, přeplněný sál a 2h přednáška. PP se nedostavila.
    Já věřím, že PP a agoru jednou překonám úplně, něco se přece musí zlomit ;)
    Tobě hodně štěstí a krásných, spokojených dní !

    OdpovědětVymazat
  2. Prečítala som celý článok a len rozmýšlam čo napísať. Ja som pred pár rokmy (mám23) mala taký problém že v zime mi napuchly kĺby na nohách a chodenie pre mňa bolo niečo neznesitelné. Hlavne ráno, nevedela som sa ani postaviť z postele. Bola som asi u 5-6 lekároch, jeden mi povedal že mama vyprala ponožky v inej aviváži, druhá chytila knihu a 10 minút v nej listovala, a takto to išlo dookola.. Ešte k tomu sa mi objavili fialové fliačky, hrčky na nohách..Ak ti je niečo čo nemá každý druhý tak si ťa hádžu z jedného miesta na druhé a nikto ti nič nepovie..Je ti z toho na hovn.. lebo nevieš čo ti je, či ti odrežú nohy alebo podobne. úplne ťa chápem!

    OdpovědětVymazat
  3. Karolínko není vůbec za co a jsem strašně ráda, že děláš takovéhle pokroky. Lilian jsem vše četla a si bojovnice!
    Jsem asi ten typ, co bere psychiatra jako naprostou prohru, nechci nikoho svými problémy otravovat a většinu nemocí řeším samoléčbou + připočti nedůvěru vůči doktorům a máš přesně mně ;) Já to zvládla, ale teď se musím dát zpět dokupy, protože to znovu zažívat nechci. I tobě mnoho krásných dní!

    OdpovědětVymazat
  4. Denisko takovýchle hrček, fleků atd. jsem měla nespočet, ale nikdy jsem to nebrala, že na to umřu...nějak to vždy odeznělo....ale když se dusíš a máš pocit jak při infarktu, tak si sama musíš říct, že umíráš. Já se tady tohohle přehazování nechtěla dočkat a proto jsem bojovala raději sama a po zjištění, co mi je jsem měla o důvod míň jít k lékaři =) Doufám, že ti končetiny odpuchly a máš zase zdraví jako řípa =)

    OdpovědětVymazat
  5. obdivuji tě za tvou otevřenost.. a když to tak čtu trochu se v tom poznávám.. ale nikdy jsem to "zbytečně" neřešila.. mdloby, motání hlavy, pocení, blednutí, bušení srdce, to zažívám denně několikrát..v práci, v autě, ve vaně, v noci.. já ale stejně jako ty odmítám cokoli návykové do sebe ládovat.. takže to vždy rozdýchám a půjdu dál..

    OdpovědětVymazat
  6. Viem viem. kto to nezažije tak si to ani nevie predstaviť. Som v poriadku a žiadny lekár mi k tomu nepohohol. Prestala som fajčiť a akokeby všetky problémy zmizli. Naozaj! O tvojom prípade som ešte nepočula a neviem si to ani predstaviť! Dúfam že časom ti to úplne stratí! Maj sa pekne a veľa šťastia,drž sa :)

    OdpovědětVymazat
  7. Lucie to popisuješ ty, ale může být i problém se srdcem. Hlavním znakem PP je dušnost....nemůžeš se nadechnout....to má každý postižený stejný ;) V tvém případě bych si raději zašla na kardiologii.

    OdpovědětVymazat
  8. Denisa to mi ani neříkej, protože kouřím a neumím si to bez kouření představit =D Díky moc sice to nikdy nezmizí (to už vědecky dokázali), ale můžeš to takhle vymýtit na minimum....já bych si přála, tak jeden záchvat za půl roku a budu spokojená =)

    OdpovědětVymazat
  9. Tak jsem dočetla tvůj příběh, moc hezky napsaný... ty symptomy obzvlášť... předem bych chtěla říct, že tě obdivuju, že všechno zvládáš sama. Já bych to nedala... potřebuju vedle sebe někoho, kdo mě bude koučovat. Poslední dobou už jsem teda taky naštvaná (jak jsi radila u mě na blogu), ale někdy to prostě nejde. A musím říct, že takhle šílený ty záchvaty jsem taky neměla. To, co jsem prožila, bylo hrozný, to jo... ale mít to takový, jako ty, nevím, kde bych dnes byla. Na druhou stranu si říkám, že bych třeba prožila "vrchol" tý paniky a věděla, že i tak jsem přežila a tím bych měla víc odvahy. Nevím... možná na svůj vrchol ještě čekám, ale doufám, že ne... snad tu potvoru zabiju dřív. :) Díky za tvůj článek... díky, že jsi další osoba, která se nebojí napsat svůj příběh. Pro panikáře je strašně důležitý vědět, že v tom nejsou sami. Už proto, že ty příznaky paniky má každej trochu jinak nakombinovaný, takže čím více příběhů, tím více se v článku dotyčná osoba může najít a nemusí se strachovat "tenhle příznak mi chybí, tak mám něco jinýho". :) Přeju ti, abys dál měla tu životní sílu, co máš... a přeju ti i to, abys začala věřit, že se paniky jednou zbavíš nadobro... já totiž věřím, že to jde. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Lilian zlý lidé tě naučí vše zvládat sama ;) Není na nikoho větší spoleh než sama na sebe ;) Možná by bylo dobře zažít tu paniku na vrcholu....zní to hnusně, ale dá ti to takovou sadu, že si řekne "ty vole tak tohle nikdy víc nezažiju", když tě panika jen "šimrá" tak to nějak přejdeš, ale tenhle impulz je strašně důležitej podle mně...
    Já děkuju tobě za dodání odvahy toto vše sepsat a otevřeně se přiznat, protože jsem čekala jen haters, kteří mně budou směrovat do Bohnic...
    Taky ti přeju aby ses dostala aspoň tam kam já a nejlépe jí vymýtila, protože ty tomu věříš, já po těch sedmi letech už moc ne, ale třeba budeš unikát =) Ještě jednou díky moc!

    OdpovědětVymazat
  11. Na férovku se tu veřejně přiznám k jedné věci, šílené panice, která mě chytla na lanovce. Z ničeho nic. Vysněný výlet, natěšenost a sotva jsem nasedla na lanovku, chytila mě panika jako blázen. Já odjakživa milovala výšky, všude jsem lezla, čím výš, tím líp, neznala jsem pocit strachu. A z čista jasna bum bác. Najednou se lanovka rozjela a já byla v pr... Chtělo se mi omdlít, zvracet, bušilo mi srdce, myslela jsem, že ze zoufalství snad z té sedačkové lanovky vyskočím, jak mi bylo zle. Totální pocit zoufalství, že prostě není úniku. 15 minut jízdy jsem zvládla, ani nevím jak. A od té doby si říkám: nic horšího už nastat nemůže :-D
    Má mě někdo za blázna? No tak ať má! Nezažil, nepochopí! A i přes to všechno, čím jsem prošla, čím procházím, snažím se žít na plný pecky. Selžu mnohokrát, ale také mnohokrát zvítěžím.
    Takže drahé Tess a Lilian (ale i všem ostatním panikářkám a panikářům) přeji, aby zvládali vše jak jen to půjde. Nenechat se lapit, prostě přeží a žít! :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Tess rešpekt že si to napísala....ale trochu ma zarazilo že si to neriešila hneď, by som sa vysrala na hnusné staré baby, tvoje zdravie je dôležitejšie. Ja tiež nemám rada doktorov, ani čakárne, takže to chápem, ale keď si mala takéto stavy... Som však rada, že si sa s tým tak vysporiadala a že sa ti darí s tým normálne žiť. Veľká odvaha to takto verejne napísať.... A Lucka Martincová, ja som tiež mala presne také stavy a napokon z toho bolo ochorenie štítnej žľazy, nechcem strašiť... len informujem, že keby niečo :)

    OdpovědětVymazat
  13. Karolínko, tak tohle bylo to nejdrsnější, co jsem kdy četla! To muselo být hrozný! Věřím, ale že tohle byl tvůj vrchol a říkáš si, že hůř už ani nemůže být ;) Přesně tak, žít na plné kecky a já se bez boje ničit nenechám =)

    OdpovědětVymazat
  14. Teri důvod je jednuduchý, nejdíve jsme mysleli (jako rodiče a já), že je to vyčerpáním,....no prostě jsem moc spořádaný život nevedla...spala jsem 2-3 hodiny někdy vůbec, pak na dvanáctku do práce a večer zase pařit do rána....chlast a cigarety byla moje celodenní rutina...takže jsem začala víc spát, líp jíst, vysadila chlast, ale nikdy jsem nepřestala kouřit (úsměvné, že? =D), pořád se nic nedělo (cca po měsící) tak jsem šla na to plicní, tam jsem se vrátila s "řešením", že asi mám začínající astma a mám inhalátor, ale věř, že se to zase blížilo k bodu, kdy by mně rodiče naložili a někam odtáhli, takže díky bohu...jak já říkám, byl to osud vidět zrovna ten díl zrovna v ten moment...byla jsem tam, kde jsem měla být. Jo a ještě prosím tě přičti, že jsem trypanofobička...dodnes jsem přesvědená, že raději umřu než se při smyslech nechat píchnout ;) Jinak děkuju mooooc moc za poklony =)
    Jinak s tou Luckou máš pravdu, to opravdu může být nějaké onemocnění, mně furt uklidňovalo to, že neexistuje žádná srdeční a mozková nemoc, při které se nemůžeš nadechnout a dusíš se ;)

    OdpovědětVymazat
  15. Krásně napsané....máš můj obdiv za otevřenost a upřímnost...jsi skvělý človíček...jsem ráda, že jsem tě touto cestou mohla poznat a doufám, že tě brzy poznám i osobně.

    OdpovědětVymazat
  16. Bezesporu je dulezite, ze jsi nasla pricinu a spoustec a jakmile pocitis, ze se blizi, ze se umis zastavit a nedovolit, aby se to rozjelo. To je tvoje vyhra, ze to umis ovladnout. Ja bych samozrejme volila lekare a medicinskou cestu, ale pokud je tato cesta u tebe nerealna, tak jsi sikovna, ze jsi se naucila s tim zit a bojovat svymi silami. Bud silna a nedej se. A treba i prave tady to blogovani je urcitou terapii....

    OdpovědětVymazat
  17. Adrianka poznáš neboj ;) 17týho je za dveřma =) každopádně děkuji za pochvalu

    OdpovědětVymazat
  18. Ivonka já našla prvotní spouštěč, ale ty měsíční se spouští bez příčiny, hraju hru na počítači a chytne mně záchvat, dělám si kafe a chytne mně to....takže vím, čím to začalo, ale nikdy teď už nevím kdy to přijde. Medicínskou léčbu jsem nevolila právěz toho důvodu prášků a hlavně mně dělá špatně každý prášek, mám přecitlivělost na léky. Blogování je parádní, asi i pomáhá, ale nezakládala jsem blog abych paniku zabila s tou už umím bojovat ze dřívějška! Každopádně díky moc =)

    OdpovědětVymazat
  19. Ale jak dal do zivota? Jednou budes mit deti, budes ridit auto atd. Jak s tim bezpecne zit, kdyz to muze prijit i v zdanlive klidnych chvilich??

    OdpovědětVymazat
  20. Ivonka já neprodělala záchvat (od začátku do konce) už dobrý dva roky určitě ;) Já to vždycky utnu v začátku, kdybych mla takhle přemýšlet, tak se z toho nikdy nevylížu a budu mít pět záchvatů denně ;) Mysli pozitivně =)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za Vaše komentáře a Váš čas =)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...