Když se Vám zhroutí svět...

Krásný den přeji,

tenhle článek nepíšu, aby mě někdo oplakával nebo litoval, tenhle článek je čistě autorské dílo. Nám umělcům, když je zle, tak to prostě musíme ze sebe dostat a jak to ze sebe dostat jinak, než psaním, když jsem něco jako spisovatel...

Jsou prostě věci nebo živý tvorové, které činí náš svět samozřejmým a jsou naší součástí... Co když najednou ta jistota nemusí být dál?...

zdroj

Stalo se tak i mě... Včera jsem odnesla svojí Nellu k veterináři, protože nám bylo v pátek řečeno, jiným veterinářem na Šumavě, že má pohnutou krční páteř. V pondělí se její stav zase zhoršil, konzultovala jsem to po telefonu v noci s pohotovostí na VFU (Veterinární fakulta v Brně, jediná nemocnice pro králíky). Podle mého popisu do telefonu paní doktorka zaznala, že nemá smysl v noci tam letět, že to do rána vydrží...

Jenže to nikdo netušil co přijde... Od pátku chodila s hlavou nakloněnou na stranu, v sobotu i v neděli už i žrala... a v pondělí jsme byli zpět tam kde v pátek - padala na bok a nebyla stavu se postavit na vlastní nohy... stabilizovala jsem jí a ležela opřená o zeď a snažila se spát, tak jsem se pokusila jít taky usnout, ikdyž pohled na ní mi rval srdce a kutálely se mi slzy po tváři...

Usínám a najednou strašná rána... Vylítla jsem z ložnice a našla jsem Nellu ležet na boku, už se ani nepokoušela postavit... jen tam prostě ležela a z očí jí čišelo jediné - prostě mě tady nech umřít...

Okamžitě jsem jí odnesla do postele a tou bolavou stranou, (stále v domění, že to je jen krční páteř) jsem jí opřela o polštář... přikryla jsem jí a snažila jsem se jí uklidnit...

Pokud máte dítě, tak asi víte jaké to je usínat a nevědět zda dítě dýchá... i když v dnešní době asi ne.. to už každý má monitoring dechu... Tohle by byl jiný příběh, protože já jsem našim přestávala v kolébce dýchat a rozhodně, žádné monitory nebyl, takže teď už si umím představit jak jim bylo...

Nějak jsme usly, ale Nella prostě nevydrží tak dlouho na jednom místě... Chtěla mi tak 4x utéct, jenže to už nedokázala absolutně chodit... když spadla po páté, tak to málem byla její smrt - nějak se doplácala, jak ryba na suchu, k okraji a už padala z postele hlavou napřed, v poslední chvíli jsem jí zachytila...

Naprosto vyčerpané jsme nějak přežily do rána a i se pak na pár minut postavila na vlastní nohy. Naložila jsem jí do přepravky a přes celé Brno jsem spěchala na VFU, aby jí píchli další uvolňovací injekci... Celou cestu se nějak ustála, ikdyž nechápu jak, asi jí lehce pomáhal polštář co měla pod padající hlavou... Vystoupili jsme a v areálu VFU jsem ucítila, jak sebou opět mlátí jak ryba na suchu... Pomalu jsem do pohotovosti doběhla (kdo VFU zná, tak ví, že je to přes celý areál úplně vzadu a doleva)... Brečela jsem vyčerpáním a tou hroznou bolestí v srdci jí takhle vidět... ležící na boku, z očí se jí vytrácel život a jak kdyby na mě křičela "zabij mě, ZABIJ"...

Zabušila jsem na dveře ordinace, bylo mi jedno, zda tam někdo čeká, tady šlo opravdu o poslední minuty...

Žádala jsem okamžitou uvolňující injekci... Pan doktor se na ní podíval a řekl mi, že s krční páteří nikdy nic neměla a, že veterinářka na Šumavě určila špatnou diagnózu (fakt DĚKUJU paní doktorko)... S 90% určitostí se mělo jednat o Encefalitozoonózu...

Samozřejmě jsem v ten moment nevěděla o co jde, jen mi pak doktor řekl, že je to parazit, kdy se  králíci typicky takhle obrací na bok a hlava se jim otáčí o 180 stupňů. Dodal, že 90% králíků přežije, a že snad Nella bude patřit do té větší procentuální části...

Brečela jsem, brečela jsem jak nikdy.... srdce se mi trhalo na kusy... nechápala jsem, jak z takové triviální věci, jako je pohnutá krční páteř, je najednou parazit napadající nervový systém a mozek samotný...

Vzali mi jí a okamžitě s ní spěchali na kyslík... Bylo to jak kdyby mi vzali i kus srdce, nechtěla jsem jim jí dát... ale když jsem uviděla ty úplně obrácené oči do krvavého bělma a sípající dech, tak jsem jim jí odevzdala... 

kachnos jako malá...

Kdo mě sleduje na insta, fb, tak už ví, že tahle noc byla kritická... Nejhorší na tom všem bylo přijít domů a vidět prázdnou klec, vidět prázdný místa, kde klasicky lehává, nikdo vás nevítal, nikdo nepřišel škemrat o kokina nebo vás jen tak provokativně žďuchat do nohy, nikdo vás nechtěl přelstít v tom, když vám chtěla utéct na balkón (bez dozoru tam nesmí)... to prázdno v mém srdci se jen o to víc prohloubilo... Nechápu a už nikdy nepochopím, jak někdo může žít bez zvířete... To je tak věrný tvor, který vás tak rád po práci vidí... Každý den Vám udělá lepším, každý den není jako každý jiný den... 

Dnes ráno mi pan doktor řekl, že už je lepší a hlavně mimo ohrožení života... Pokud se dnes opět nevykotí na bok, tak zítra může jít domů... Je mi jasné, že léčba potrvá dlouho a stejně nikdy nebudeme mít vyhráno, protože spící kultůry parazita v ní budou navždy a můžou kdykoliv znovu propuknout v aktivní... asi (to taky nikdo neví) bude nějak ochrnutá (pravděpodobně bude mít uhlou hlavu na stranu), možná to jednou zmizí, možná taky ne... a víte co? Mě je to úplně jedno... i kdyby, tak moje láska k ní se nikdy nezmění... 

Přítel se mě nedávno ptal, zda bych jí dala za milión - NE nikdy..., "za milión? ale dala..." - NE NEDALA! "vážně?" - ano, nikdy bych jí nevyměnila za něco tak směšnýho jako je milión... To zvíře pro mě má nevyčíslitelnou hodnotu, to jsem už věděla před tímto incidentem, ale potom co mi jí odnesli někam dozadu na "pokoj" jsem to věděla ještě jasněji...

Ona je mojí součástí, nechci a nebudu si představovat den, kdy přijde její čas... Neumím si to představit, ona je moje vše... Kdybych mohla, tak si toho parazita vezmu a klidně, já trypanofobik, se nechám napíchat injekcema... Udělala bych cokoliv, aby ona byla v pořádku... 

Taky nepochopím lidi, co nechají zvíře uspat, když jim veterinář řekne cenu léčby... Pardon, ale jste hyeny a nezasloužíte si žít... I kdybych to měla splácet na do smrti (jako že, tady se léčba dostane jen do řádů tisíců), tak to zvíře tam nenechám umřít, když se vyléčit může! Vy, hyeny, jste nikdy nepoznaly lásku... Nevíte co to je... Nevíte co to je, když je nějaký tvor součástí Vaší podstaty, když něco milujete tak bezmezně...

Udělalo se mi lépe, když jsem veškeré svoje pocity a strasti mohla vypsat. Všem ještě jednou děkuju za podporu, kterou jste mi pod fotku napsali a samozřejmě, až budeme obě zase doma (zítra nejpozději v pátek), tak Vám podáme update... 

Kachně mojí posílám neustále milióny pus na dálku a hlavně sílu, i když jsme se obě vydaly na měsíce dopředu... Já, aby přežila a ona, aby mě tady nenechala samotnou... Nikomu tuhle neléčitelnou nemoc nepřeji a pokud má Váš mazlíček nějakou nemoc, tak je jen jediné - musíte věřit v sebe a hlavně v to malé stvoření, zbytek se dá vždycky nějak zvládnout... Hodně sil každému!!!